Možná je to rozlučkový poslední výlet před opuštěním země. A nebo oslava prodloužení mého pobytu v Thajsku? Naam si pro mě přichystala sobotní výlet. Ví, že mám rád vlaky a tak to bude vlakem z Bangkoku někam k vodě. Prý se mi to bude líbit. Ale pěkně popořádku…
Co najdete v deníku Plovoucí vlak na Pa Sak Jolasid Dam:
Poslední týden
Přiblížil se konec mého povoleného pobytu v Thajsku. Jak jsem psal v prvním díle o Thajsku, díky bezvízovému styku jsem dostal do pasu povolení na 30 dní. Za týden, 21. ledna tak musím Thajsko opustit. Pokud jste četli pozorně, víte, že můj záměr je zůstat v Thajsku ideálně až do léta. Za běžné situace bych mohl přeletět do sousední země, třeba do Kambodže, vrátit se zpět letecky a v takovém případě bych měl dostat dalších 30 dní bezvízového pobytu v Thajsku do pasu. Taková možnost ale nyní nepřipadá v úvahu.
Během covidu jsou i další země jihovýchodní Asie pro turisty uzavřené a nebo vyžadují testy a karanténu. Ostatně testy a karanténu bych musel podstoupit i po opětovném příletu do Bangkoku. To znamená zbytečné vyšší tisíce navíc jen za prodloužení pobytu a zbytečné komplikace. Načetl jsem proto několik článků o tom, jak zůstat v této době v exotickém Thajsku o něco déle a vyrazili jsme s Naam na “boj” s thajským imigračním úředníkem.
Thajský imigrační úřad
Na takový imigrační úřad v Thajsku se obrňte trpělivostí. Už nikdy nebudu nadávat na čekání ve frontě při podávání dopisu minutu před půlnocí na hlavní poště v Praze. Strávili jsme tam dobrých 5 hodin a to i díky tomu, že v době oběda Thajec nezná přítele, natož svého bratra. Klidně zavře všechny přepážky a jde se nabaštit. A tak jsem tam nechtěli koukat do stropu a šli se taky o patro níže najíst do nejbližšího stánku.
Po obědě jsme se dostali na řadu a první kolo nedopadlo úspěšně, museli jsme dodat ještě několik dalších dokumentů. Jeden z nich byl čestné prohlášení, ve kterém vysvětluji důvod, proč se potřebuji zdržet v zemi o něco déle. Obohacený informacemi z internetu jsem uvedl, že se nemám jak dostat zpět do mojí země, protože důsledkem covidu jsou lety do Evropy velmi omezené.
Pravdou je, že žádný let za týden, ani později, rezervovaný doteď nemám. S tímto prohlášením, dalšími dokumenty a zaplacením 1 900 Bahtů jsem došel znovu k přepážce a doufal ve 2-měsíční visa covid extension, o který by mělo být možné žádat až do 25. ledna. Dostal jsem měsíc, ani o den více. Můj pobyt v Thajsku se tak prodlužuje minimálně do 20. února. Co bude dál teprve uvidíme.
Výlet na přehradu Pa Sak Jolasid
V sobotu ráno jsme vstávali brzy, možné ne tak brzy, jako když nás vezl Best do Puek Tian, ale na můj vkus pořád hodně brzy. Vlak pro výlet, který si pro mě Naam připravila, vyjížděl v 6:00 z nádraží Hua Lamphong v Bangkoku. U mě by to nemělo většinu z vás překvapit, ale ráno nám nic nešlo podle plánu, navíc taxík na nádraží trval déle, než jsme očekávali a do vlaku jsme tak nastupovali až v 5:56, 4 minuty před odjezdem. Celá dnešní akce měla být jedno velké překvapení pro mě a já tak až nyní dozvídám další podrobnosti o výletu. Thajské státní dráhy (SRT) v období největší turistické sezony od listopadu do konce ledna pravidelně vypravují vlak s cílem podpořit turismus v okolí cca 2 desítky let staré přehrady Pa Sak Jolasid.
Harmonogram výletu
Každý dostáváme leták s plánem dnešního dne a z něj vyplývá následující:
- 9:45 dorazíme k přehradě Pa Sak Jolasid, kde bude prostor na pořízení fotek
- 10:15 očekáváme nějaké nákupy
- 11:00 rozchod, volná zábava
- 15:30 vlak vyráží zpět
- 18:50 vystoupíme opět na Hua Lamphong v Bangkoku
Vlakem v Thajsku
Pokud vezmu cestu tam i zpět, tak za cenu 330 Bahtů (něco málo přes 200 CZK) ujedeme cca 360 km. To není špatné…na Evropu. V Thajsku se dá vlakem jezdit mnohem levněji, ale o tom v nějakém dalším díle. Přistupuji k tomu proto jako turistické události, které můžou vycházet dráž. Snad nebudeme litovat, že jsme si nepřiplatili za vagon s klimatizací. Ale vypadá to dobře. Náš vagon nemá okna, resp. jsou dokořán vytažené pro lepší průchod vzduchu vozem.
Po rychlém očním scanu vidím na stropě několik větráků, vychytávka lepší jak od pana Hrušky. Za jízdy bylo fajn, ale na každé zastávce ze mě i přes všechny větráky teklo horkem. Mě stejně nejvíc zajímal výhled do krajiny, protože jedu vlakem na nové místo, které neznám. Už jen ty kopce kolem, na kterých se pyšní zlaté chrámy, stojí za to. 4 hodiny jízdy se nám snažili zpříjemnit loterií. Nebudu vás napínat, nevyhráli jsme, ať už se hrálo o cokoliv.
Plovoucí vlak
Následující minuty stály za to, dorazili jsme k přehradě a vlak pokračoval po kolejích lehce nad hladinou. V 9:45 vlak zastavil uprostřed přehrady a stovky lidí se vyvalily z vlaku ven na koleje pořídit nejlepší selfíčko. Udělali jsme to stejně.
Po půl hodině vlak pokračuje do další zastávky, Khok Salung. Tady se vlak otočí a než lokomotiva přepřáhne na druhý konec vlaku, všichni cestující se postupně valí jak lavina z vlaku ven a všechny nás čeká co? Trhy, samozřejmě! Pokud jste kvůli horku zapomněli, že máte hlad, tak teď je ten pravý čas pro další maso na špejli, grilovanou chobotnici nebo papájový salát.
Horko mi nedělá moc dobře a už se těším, až se vlak znovu rozjede.
Přehrada Pa Sak Jolasid
Vracíme se zpět do zastávky Pa Sak Jolasid Dam. Máme něco přes 4 hodiny, abychom se tu zabavili. Většina lidí nastupuje do přistavených minibusů a i já dostal otázky, kam chci jet. Na výběr jsem dostal slunečnicové pole nebo jídlo u nějaké vyhlídky. Vybral jsem si vyhlídku. Neskutečnej kýč.
Bylo potřeba zaměstnat nás ještě na cca 2 hodiny a tak jsme nastoupili na vyhlídkový vláček jedoucí přes přehradu. Vláček končil opět u několika stánků, ale když nic jiného, potěšila mě alespoň obrovská růžovo-bílá socha Buddhy.
Na závěr jsme se ještě prošli k vodě, kde se snad i dá koupat. Dnes se tu ale z nějakého důvodu nikdo koupat nechtěl, tak jsme šli jen nakrmit ryby a konečně hurá domů.
Nádraží Hua Lamphong
Naštěstí zpátky už to svištělo rychleji. Na nádraží Hua Lamphong jsme dorazili kolem 19. hodiny večer. Konečně něco, co vyžadovalo mojí dokumentaci. Nádraží Hua Lamphong se totiž nachází v posledních měsících svého fungování. Minimálně ve formě, jak ho známe doposud. Budova postavená v italském neorenesančním stylu a otevřena v roce 1916 by se měla proměnit v muzeum. Hlavní nádraží, které obsluhovalo denně až 200 vlaků a 60 000 cestujících, by se mělo přesunout na stanici Bang Sue v Bangkoku.
Zhodnocení výletu
Kdybych výlet organizoval sám, vydal bych se běžným vlakem po severovýchodní trati až k hranicím Laosu, k údolí Mekongu a ideálně ještě dále. Každá doba si ale vyžaduje svůj přístup a stále je kolem nás pandemie covidu, sousední země jsou turistům uzavřené a i samotné Thajsko je rozděleno do několika zón a nemůžeme se tak volně přesouvat ani po celém Thajsku, natož za hranice.
Viděl jsem nejdelší thajskou přehradu, která už 20 let plní svou funkci, kdy před častými záplavami chrání celou metropolitní oblast Bangkoku. Jako celodenní výlet k vodě a za jídlem? Proč ne. Kulturní zážitek v tom ale rozhodně nenajdeme.
Odnáším si z dnešního dne novou skutečnost, že cestování na thajský způsob bude pro mne velmi náročné a ještě náročnější bude pro mojí peněženku. Následující výlety se tak musím více zapojovat do plánování.