Čeká mě logisticky nejnáročnější den celého mého pobytu v Andalusii. Snad ne kvůli vzdálenosti, mám před sebou jen nějakých 160-170 km. Na přestupy kombinované s výletem jsem měl už podobně náročný přesun z Córdoby přes Jaen do Granady. Dnes to ale bude náročnější v tom, že moje zastávka nebude v žádném velkém městě, ale v maličkém El Chorro, kam bych měl dorazit vlakem v 9:37. Tady bych se chtěl projít k mostu na začátek skalní stezky Caminito del Rey. Tam i zpátky je to lehce přes 4 km, udělám pár fotek a pak se budu kochat okolím. Určitě ale potřebuji stihnout další vlak ve 14:03, kterým se posunu na přestupní stanici Antequera – Santa Ana. Tady si několik hodin počkám na vlak do Rondy, kam bych měl dorazit večer v 18:57. Právě kvůli tomuto spoji potřebuji stihnout vlak 14:03 v El Chorro, protože jinak budu řešit jak se dostat do Rondy po vlastní ose. A protože tam mám zarezervovaný pokoj jak pro královnu, rád bych se tam dnes nějak dostal.
Ráno na nádraží Málaga Maria Zambrano
Vstal jsem lehce po sedmé hodině, protože mě čeká další snídaně, tentokrát takového studentského typu. Neměl jsem úplně náladu si takhle brzy s někým povídat, takže jsem si našel pěkné místo v koutě jak Aragorn a jen jsem z povzdálí sledoval popíjející hobity. Následně jsem si opět sbalil mých pět švestiček a vyklidil zdejší vcelku příjemnou studentskou noclehárnu. Na nádraží je to slabá půlhodinka, já s taškou se tam pošnečím určitě o něco déle. V půl deváté jsem už u pokladny a jdu si pro svůj dnešní jackpot. Za přepážkou sedí starší fousatej Španěl, není na co čekat. Spouštím na něj svojí anglickou písničku o cestě do El Chorro, ale bohužel. Pán mi nerozumí, anglicky umí ještě méně slov než já, což je tedy už opravdu co říct a tak mě posílá za svojí kolegyní. Ta už vypadá na první pohled o něco chápavěji a tak jí začínám popisovat můj dnešní plán. Potřebuji lístek do El Chorro teď v 8:58, pak na vlak ve 14:03 z El Chorro do Antequera – Santa Ana a nakonec v 17:54 z Antequera – Santa Ana do Rondy. Chvilku se na mě dívá a z jejího výrazu čtu, že mi právě na čele musela vyrůst obrovská jitrnice. Ještě chvilku se na mě takhle dívá a pak se ptá: “pane, opravdu chcete přestoupit a čekat právě v Santa Aně? Je to jen velká zastávka uprostřed polí, široko daleko tam nic není. Vážně tam chcete čekat 4 hodiny?” Odpovídám jí ano, že chci. Teda jako nechci, ale jinou možnost, jak se dnes dostat do Rondy a vidět při tom po cestě Caminito del Rey, nevidím. S udiveným povzdechem začíná datlovat něco na klávesnici a po chvíli vyjíždí moje lístky. Předává mi celkem 6 tvrdých hajzlpapírů, 3 tickety a 3 doklady (jako sorry, ale takhle velký lístky jsem snad ještě nikdy neviděl).
U přepážky vedle se po mě evidentně zastesklo fousatému Španělovi, který se najednou rozmluvil směrem ke mě a něco se mi asi snaží vysvětlit, poradit. Rozumím mu jen něco ohledně busu, že tam jezdí od nádraží. Okamžitě ho tedy vypínám slovy, že o nějaký autobus nemám zájem, pojedu tam vlakem a ten kousek se projdu pěšky. Kroutí hlavou, ale to se mi děje často, takže v poklidu odcházím k nástupišti. Tady už mě kontrola zavazadel nepřekvapila a moje špinavý trenky v tašce tím rentgenem projely hladce. V 8:40 sedím ve vlaku a nemůžu se dočkat.
Pár minut před El Chorro se mi z vlaku otevřel nádherný výhled na hrad Álora ve stejnojmenném městě
Královskou stezkou Caminito del Rey
Dorazili jsme s pětiminutovým zpožděním, to by neměl být problém. Dívám se tak kolem a přemýšlím kde začít. Protože jsem lenoch a nechce se mi chodit 4 kiláky s taškou, rád bych zase udělal trik s úschovnou zavazadel. Jenže na nádraží tady nic takového není a tak mě napadlo uplatit zdejší obsluhu v nádražce. Jenže ta jen kroutí hlavou a v tom se do toho zapojil vedle stojící, vodu popíjející pán. Mám to zkusit naproti v hotelu, ale jestli chci na Caminito del Rey, naproti stojí autobus, kterým mám jet. Ptám se ho proto, proč bych měl jet autobusem? projdu se jen pěšky 2 kiláky odtud k mostu a pak zase zpět. Vysvětluje mi, že se tam nedostanu, tady je jen východ. Pokud chci až k mostu, musím přejet na druhý konec stezky, kde je vstup. Aha, to trochu komplikuje moje plány, protože mi kromě peněz sebere cesta busem další čas a pak je to ne 4, ale téměř 7 km chůze pravděpodobně skalnatým terénem. Tím se z původního na pohodu výhledu na most stává regulerní výšlap a závod s časem. Vlastně jako téměř každý můj den.
Teď ale vůbec nevím jak naložit s taškou, protože nedokážu říct, jak to vlastně zvládnu a jestli se sem vlastně vůbec dostanu zpátky. Jdu proto rovnou k busu a mám štěstí, za několik minut v 10:00 odjíždí a je zatím dost volný. Jízdenka 2 eura, jdu na palubu. Vepředu sedí pár lidí, všichni oblečení jak kdyby měli jít Orlí stezkou. Nalevo ode mě mi něco začíná povídat pán, také oblečený jak do hor. Prý jestli mám rezervaci. Na co bych potřeboval rezervaci? Jdu se jen projít stezkou k mostu, odpovídám mu. Podle něj se tam takhle jednoduše nedostanu, protože je potřeba si lístky rezervovat dopředu, on si například rezervoval svůj lístek před pár dny po příletu do Málagy. To mě trochu vyděsilo a tak jsem nastartoval internet a dívám se, jak to tady s těmi rezervacemi. Hm, tak to je vážně v háji, nejbližší volný termín, kdy se můžu dostat dovnitř je 17. listopadu. Za 13 dní už budu dávno s nohama nahoře doma v posteli.
Co teď? V buse už sedím, rezervaci nemám, most vidět potřebuji. Tak tam prostě pojedu, sejdu ten kilák a půl k pokladně a ukážu na ně smutný oči. Jestli něco nechceš, tak je to řídit autobus mezi El Chorro a parkovištěm v Ardales. Serpentina za serpentinou a do toho ti sem tam za zatáčkou stojí osobák s partičkou, co nemá lepší nápad, než to tady na té úzké silnici v zatáčce zapíchnout a jít si dělat selfie s nádherným panoramatem. Pro představu – 9 km jedeš 25 minut.
Za dalších 20 minut jsem došel zkratkou tunelem a dál po cestě až k pokladně u vstupu. Tam stálo hodně lidí rozdělených do skupin a strážci parku to tady evidentně řídí a skupiny posílají kontrolovaně, postupně dovnitř. Já ale nemám žádný lístek. Všichni přede mnou vytahují jak šprti svoje lupeny a když se dostalo na mě na hříšníka, povídám slečně, že žádnou rezervaci nemám. Svým neodolatelným pohledem jsem ale vzápětí doplnil, že jsem připraven si jej okamžitě zakoupit a hlavně že to místo musím vidět, protože za 3 dny odlétám domů a tohle je pro mě velmi důležitý bod zájmu. Slečna vytáhla vysílačku a ptá se někoho, jestli je tam dnes šance pustit někoho navíc. Z vysílačky jí něco odpovídá, čemu nerozumím, ale slečna se mě následně ptá, kolik nás je. S hrdostí odpovídám, že jsem sám. Ohlásila proto jednoho do vysílačky a ticho. Odešla a já začínám zase nervóznět. po chvilce se vrátili a povídá mi, že mě pustí k pokladně a můžu si jeden lístek zakoupit. Bingo! Po vyčkávání ve frontě mě v 11:00 i s další skupinou lidí pouští do areálu.
Při čekání ve frontě jsem zahlédl zase toho na hory vybaveného spolucestujícího z autobusu. Trochu jsme si popovídali a vlastně jsme skoro sousedi, je z Rakouska. Trochu se podivil nad mojí “výstrojí”, protože všichni tady měli outdoorové boty a oblečení, jen já v džínových kraťasech, teniskách a cestovní taškou přes ramena. Protože jsem nad tím cestou busem přemýšlel, pravděpodobně tady bude místy nebezpečno a asi bych si měl uvolnit ruce, hodil jsem si proto tašku na blbečka na záda, jako kdyby to byl batoh. Upřímně, rozhodně nepatřím mezi udělané chlapy, ale i tak má moje taška tak malá pouta, že mě to celých 7 km neskutečně řezalo do ramenou a několikrát jsem pomyslel na to, jestli jí prostě nemám hodit do srázu a ty špinavý trenky tady prostě nechat.
Můj rakouský přítel mi vyjádřil obavu, že takto vybavený to půjdu nejméně 3 hodiny. 3 hodiny? To si nemůžu dovolit, za 3 hodiny mi jede vlak, těch 5 a něco kiláků musím ujít za 2 hodiny, odpovídám mu. Bylo na něm vidět, s jakou nedůvěrou a výsměchem se na mě dívá. Jen počkej, ti ukážu co má šnek v noze, říkám si v hlavě.
V následujících minutách se mi otevřel naprosto úžasný výhled. Královská stezka se vším všudy, fotil jsem tady pomalu každý kámen, ale nebyl jsem sám, to místo prostě stojí za to. Místo, které vzniklo pro usnadnění přesunu materiálu mezi hydroelektrickými elektrárnami a bylo spravováno od roku 1901. Místo, které na sebe připoutalo pozornost několika smrtelnými úrazy. Po letech 1999 a 2000, kdy zde došlo k dalším dvěma smrtelným nehodám byla stezka kompletně uzavřena. I přesto zde v následujících letech zemřeli další 4 lidí, snažící se vylézt soutěsku. Proto se místní vlády Andalusie a Málagy domluvily na rekonstrukci celého místa a v roce 2015 bylo znovu otevřeno pro turisty.
Zdejší skalní útvar posloužil i jako kulisa pro natáčení několika filmů jako Scent of Mystery (známé také jako Holiday in Spain), Von Ryan’s Express, nebo The End.
Nakonec jsem to zvládl projít jak trénovaný sportovec. Už ve 13:10 jsem zpět na nádru. Přichází čas na doplnění energie v místní nádražce. Když si tu tak sedím, po 20 minutách konečně dorazil i můj rakouský přítel. Hodil jsme na něj svůj pyšný pohled se slovy, že jsem to stihl hravě za 2 hodiny. Čekal jsem nějaká slova uznání, ale prohlásil jen suše, že musí na vlak.
Dlouhé čekání v Antequera – Santa Ana
Nastoupil jsem do vlaku, který končí až v Seville, abych vystoupil po 20 minutách ve 14:24 na zastávce, přestupním uzlu Antequera – Santa Ana. Tuhle stanici už vlastně trochu znám, včera jsem tady přestupoval z vlaku z Granady na vlak do Málagy. Dnes tady ale strávím nějaké 3 a ½ hodiny, ideální čas rozbalit svojí cestovní skládací kancelář.
Je čas vybalit zase jednu storku soukromějšího charakteru. Co jiného se dá dělat na obrovské zastávce in the middle of nowhere, než se odebrat na toalety, tady nikoho otravovat nebudu a času mám dost. Ok, po chvilce vysedávání slyším, jak tady někdo šudlá podlahu a blíží se ke mě. Budu tedy dělat jakoby nic. Pořád se přibližuje. Klepe na moje dveře. Z úst mi vypadlo jen stydlivé “yes, here I am”. Odpovědí mi byl jen naštvaný mužský povzdech. chvilku si tam ještě něco šudlal a pak se odebral pryč. Konečně čas se zvednout, upravit se a dělat jakoby nic. Prostě jsem si myslel, že se vrátím do haly a budu dělat, že jsem to rozhodně na těch toaletách nemohl být já. Jenže to se dělá jaksi blbě, když jste na zastávce v podstatě sami jen s údržbářem a securiťákem. No nevadí, trapas dokončen, jdu to zajíst nějakou bagetou z automatu.
Intercity Madrid – Algeciras
V 17:57 konečně přijíždí můj vlak do Rondy. Dívám se na lístek a mohlo by to být místo u okna. Vlak je dost natřískaný, jelikož jede až do Algecírasu, jede v něm hodně Arabů, Maročanů a všech lidí, kteří mají prostě potřebu dostat se do Afriky. Jedna z těch lidí je i starší silnější paní, která sedí na mém místě u okna. Nemám tyhle situace rád ani v Čechách, někdo vám sedí na místě, vy jste v právu, ale stejně se musíme dohadovat o tom, jestli by vás tam mohla laskavě pustit. Tak jsem tedy začal vysvětlovat a ukazuji k tomu na číslo sedačky na ticketu. Ta paní byla podle mě z jiného vesmíru. Absolutně jsme si nerozuměli, neuměla evidentně anglicky, ani španělsky, protože ani z ticketu nepochopila, co jí ukazuji. V hlavě už jsem si říkal, že je mi to místo u okna fakt ukradený, zkusím jí ukázat, at se jen vezme kabelku na klín, at si můžu sednou vedle ní. Beznadějný. Ještě asi 3 minuty jsem jí takhle šermoval lístkem před očima, až se konečně zvedla a pustila mě na moje místo. Vítězoslavně jsem si vytáhl roletu na okénku, abych si užil toho výhledu. Během několika minut samozřejmě zapadlo slunko a byla tma. Úplně jsem se děsil toho momentu, až tu komunikačně silnou paní budu za hodinu v Rondě zase zvedat, aby mohl vystoupit. Přes ní se rozhodně neprotáhnu.
Večerní Ronda
V 18:57 jsme dorazili do Rondy, je tu neuvěřitelná kosa. Jdu proto rychle najít svoje ubytování, Casa Ronda. Tady na mě čeká můj Queen Room s manželskou postelí, ve které bych si měl asi připadat jako královna? Úžasný. Odložil jsem tašku, pobral foťák, stativ a vyrazil jsem k mostu, chci se tu večer tochu projít a vyfotit si osvětlený Puente Nuevo. Nespokojím se jen tak s nějakou fotkou a tak jsem si i za tmy vyrazil kousek do srázu na vyhlídku. Po cestě jsem si několikrát málem nabil kokos, ale naštěstí nedošlo k žádné škodě.
Po cestě zpátky jsem se zastavil v jednom Tapas baru, kde dělali výborné paella a proto jsem si dal něco jiného, jak jinak. Ale zase toho bylo hodně a 6x jinak.
Zítra se tu chci porozhlédnout víc, snad nebude přes den taková kosa jako teď, jinak tady asi nastydnu.